JAK ŽIVOČIŠNÝ PRŮMYSL ZACHÁZÍ SE ZVÍŘATY?

Podle hrubých předpokladů je ročně zabíjeno více než 60 miliard tzv. hospodářských zvířat a více než 100 miliard mořských živočichů. 

V Česku je podle Českého statistického úřadu ročně zabito více než 110 milionů zvířat pro lidskou spotřebu. To je více než 300 tisíc zvířat každý den a 3 zvířata každou vteřinu.

MASNÝ PRŮMYSL

Tisíce zvířat je násilně zabito na jatkách po celém světě za pouhou sekundu. Zvířata jsou zotročována po celý svůj život. Někdy jsou nucena žít v klecích, kde se nemohou ani otočit, nebo v obrovských halách, kde nikdy nepocítí sluneční paprsky, čerstvý vzduch, jaké je chodit po trávě nebo skočit do vody. Jsou jim odepírány jejich základní potřeby. Všechna tato zvířata, která člověk považuje za “hospodářská”, jsou mnohem inteligentnější, než si většina lidí myslí a život v těchto otřesných podmínkách je pro ně silně stresující. 

Samci jsou nucení celý život ejakulovat, zatímco samice jsou degradovány na rodící stroje a jsou neustále uměle oplodňovány a jejich mláďata jsou jim pokaždé odebírána, a to obvykle po velice krátké době po porodu. Zvířata jsou opatřována ušními štítky,  jsou kastrována a jejich rohy, ocasy, zobáky a zuby jsou jim odřezávány. Tato mrzačení se provádí zpravidla bez umrtvení.

Jakmile zvířata dosáhnou jatečního věku – který je o mnoho nižší, než jejich přirozená délka života – jsou odvezena na jatka. Jsou převážena v transportech smrti, ve kterých jsou namačkána na sebe a vyděšena. Mnohdy jsou tyto transporty několikahodinové a zvířata nemají k dispozici ani vodu. Pak už je čeká jen smrt. V České republice jsou zvířata nejdřív omráčena nejčastěji v plynových komorách (oxidem uhličitým), elektrickým proudem nebo v elektrické vodní lázni a poté je jim podřezán krk a nechají se vykrvácet. 

MLÉČNÝ PRŮMYSL

Pro většinu z nás je snadné pochopit, že abychom mohli jíst maso, musí být zabito zvíře. Ale pro pochopení toho, jaké utrpení způsobuje zvířatům mléčný průmysl, je potřeba se o něm dozvědět trochu více. 

Tak, jako každý savec, aby kráva mohla začít vytvářet mléko, musí být nejprve oplodněna a přivést na svět mládě. To se v rámci mléčného průmyslu provádí uměle, tzv. inseminací – farmář musí strčit ruku krávě do análního otvoru a aplikátorem vstříkne semeno od býka do její vagíny. Po devíti měsících (nepřipomíná vám to něco?) se jí narodí tele, ke kterému – jako všichni savci – okamžitě začne pociťovat mateřskou lásku a silné pouto. Toto tele je jí však buď okamžitě, nebo během několika dní odebráno a umístěno do malých kotců.

Pokud se jedná o samice, čeká jí poté stejný osud jako její matku (tedy neustálé umělé oplodňování, odebírání telat a produkování mléka, které je jí také odebíráno, abychom my lidé mohli pak toto mléko pít). Pokud se narodí samec, je pro mléčný průmysl nepotřebný a po krátké době poslán na jatka, nebo na výkrm (pro tzv. telecí maso).

Jelikož již několik měsíců po porodu začíná klesat množství vytvořeného mateřského mléka, je kráva krátce poté znovu uměle oplodněna, aby se maximalizoval finanční zisk (zpravidla se tak děje do dvou měsíců po předchozím porodu). Tento proces kráva prožije 4x až 5x, než padne vyčerpáním nebo je poslána na jatka, protože je již pro mléčný průmysl nepotřebná.  

Krávy si ke svým telatům vytvářejí velice silná pouta a za normálních okolností by tele sálo mléko po zhruba 8 měsíců. Jejich násilné odloučení pro ně znamená velkou frustraci. 

VAJEČNÝ PRŮMYSL

Vaječný průmysl funguje na podobném principu. Ve valné většině se kuřátka rodí osamoceně v umělých líhních mezi betonovými zdmi. Po vylíhnutí jsou rozdělena podle pohlaví. Vzhledem k tomu, že mladí kohoutci jsou pro tento průmysl nepoužitelní (nemohou snášet vejce), jsou usmrceni udušením, zplynováním nebo rozemletím (!) zaživa.

Samice jsou poslány na vaječné farmy. Drtivá většina slepic je chována v klecových chovech, kde je jich namačkáno na malém prostoru několik dohromady, bez možnosti se pohnout nebo protáhnout křídla. Klece jsou navíc naskládány jedna na druhou.

Zde jsou slepice využívány pro neustálé snášení vajec. Ve svém přirozeném prostředí by slepice snášely pouze 1015 vajec za rok. Ve vaječném průmyslu jsou nuceny – kvůli genetické manipulaci a selektivnímu množení – snášet až 300 vajec ročně! Jelikož je pro slepice tento proces velice energeticky náročný (k vytvoření skořápky vajec je potřeba velkého množství vápníku z jejich těla), tak je většina z nich po roce až dvou letech – kdy jsou jejich těla zcela opotřebovaná neustálým snášením – poslána na jatka. Přitom přirozená délka života slepic je okolo 6-8 let.

KOMERČNÍ RYBOLOV

Jelikož jsou ryby v komerčním rybolovu zabíjeny v nesmírně obrovském počtu, nejsou počítány na jedince, ale pouze na váhu v tunách. Odhaduje se, že ročně je usmrceno 90 – 100 milionů tun (!) ryb ročně. Jak nepředstavitelně obrovské by bylo toto číslo, kdyby se počítalo s rybami jako s jedinci! A to se navíc jedná pouze o hrubé odhady.

Ryby jsou cítící vnímající živí tvorové se svým právem na život. Přesto musí kvůli lidskému požitku podstupovat různé hrozivé způsoby smrti: udušením, zmrazením zaživa nebo rozmačkáním pod vahou ostatních ryb, kterými jsou zavaleny. Některé mohou být usmrcené již při samotném vytažení z vody na dekompresi (snižování tlaku). Mnohé jsou prostě ubity k smrti na palubě rybářských lodí.

Důležité je podotknout, že v těchto sítích smrti nekončí pouze ryby určené k výlovu, ale také spousta dalších vodních živočichů, jako jsou delfíni, velryby, žraloci, mořské želvy a další. Ti všichni jsou vyloveni jako tzv. vedlejší úlovek. Až 50 milionů žraloků je každým rokem takto chyceno do sítí určených pro ryby.

Odhaduje se, že ¾ všech rybářských oblastí jsou již zcela, téměř nebo do velké míry vyčerpané, protože ryby jsou loveny v mnohem větším měřítku, než v jakém jsou schopny se rozmnožit. Podle organizace Sea Shepherd se odhaduje, že do roku 2048 mohou být oceány bez ryb (z komerčního hlediska). Oceány jsou zásadně důležité i pro všechen život na souši. Pokud vyhubíme život v oceánech, zničíme tím i sami sebe.

Close Menu
×

Cart